Historie vzniku plemene pudla

Už v roce 1500 popsal anglický přírodovědec John Cajus psa, kterého pojmenoval jako "vodního ptačího psa". Jako jeho výrazné znaky vnějškové a pracovní označil, že pes je od hřbetu po koneček ocasu dohola ostříhaný, aby byl pohyblivější ve vodě. O padesát let později navazuje na Cajusovu práci švýcarský chovatel, lékař a přírodovědec Conrad Gesner, který ve svém díle Historia animalum navazuje: "(tento pes)… je ze své přirozenosti uzpůsoben, zejména je-li k tomu veden, aby vyhledával a lovil vodní ptactvo… bývá odzadu až po hřbet ostříhaný, aby mohl lépe plavat."

Zcela určitě nemůžeme tato pozorování pokládat za důkaz toho, že by byl vodní ptačí pes s určitostí dnešním pudlem; právě tak se může jednat o předchůdce maltézáků nebo anglických vodních španělů. Zajímavé ovšem je, že klasický střih, typický pro pudly, existuje po dlouhá staletí a téměř beze změn. Vlastně sahají ještě hlouběji do historie, než je zmíněný počátek 16. století: dokazují to mnohé obrazy, náhrobní reliéfy i sochy s vyobrazením lvího sestřihu, jak se mu také říká, už z dob řeckého klasického umění nebo z pozdější éry římského impéria. Namístě je zmínit se v této souvislosti i o jistém kolosálním omylu, kdy byli označeni za klasicky ostříhané pudly na staroegyptských reliéfech dokonce paviáni pláštíkoví (Hauck, Der Hund in der bildenden Kunst).

Název plemene může vycházet ze staroněmeckého "Pfudel", které značilo louži nebo rybníček, což může mít souvislost právě s využitím pudlů pro lov zejména vodního ptactva. Později se však stejným slovem označovali i všichni ostatní chundelatí psi. Francouzský název pro pudly – caniche – také naznačuje původ slova z canichon(kachňátko).

Vývoj pudlů

Pudl velký je podle názoru téměř všech znalců jedním z nejstarších plemen psů.

Není historicky doloženo, kdy člověk využil mutace struktury srsti a postupně vyšlechtil psy s kudrnatou srstí. To pudly dodnes odlišuje od všech ostatních plemen, která mají srst rovnou nebo zvlněnou. Od r. 1719 existují zmínky o psech s huňatou srstí, které ovčáci získávali křížením islandských pudlů s loveckými psy a používali je jako honicí psy (Femning). Jiní autoři (Strebel) zastávají názor, že huňatí ovčáčtí psi byli kříženi s pasteveckými – ale všichni jednotně popisují tehdejšího pudla jako psa "s kulatou těžkou hlavou a krátkým tupým čenichem" – což je dnes považováno za hrubé chyby.

Teze historiků týkající se několika teorií o přesné zemi původu pudla směřují do Německa, Francie a Ruska, tří hlavních center jejich chovu.

V polovině 18. století byl už pudl popsán jako plemeno loveckého psa vhodného na lov kachen, s chutí aportovat z vody i ze souše a po výcviku výborného i k vystavování pernaté zvěře a zajíců - i když nebyl "zdaleka tak rychlý jako ptačí pes". Příručka psích ras z r. 1845 uvádí, že "...rasa pudlů je pečlivě udržována, zřejmě pochází z kontinentu a vyznačuje se hustou kadeřavou srstí, která zakrývá i celý nos a líce a způsobuje, že hlava vypadá krátká, široká a působí prostoduše. Po oholení se ovšem hlava opticky prodlouží."

Téměř k zániku pudla došlo v 2. polovině 19. století. V módě byli tzv.šňůroví pudli, s dlouhou srstí točenou do spirál. Péče o takovou srst vyžadovala spoustu času a úsilí, tzv. "pro jednoho sluhu navíc" – protože jednotlivé šňůry se od sebe musely stále oddělovat do stejně silných pramenů. Většinou tito psi neměli nijak záviděníhodný život: pohybovali se v oblečcích, které zabraňovaly ušpinění psa, poškození šňůr při hrách, při kontaktu s jinými psy a dokonce i vlastním poškrábáním se. Před krmením byly psům svazovány uši za dlouhou srst nad hlavou. Aby srst nevyrudla, psi nemohli být často koupáni(odtud ta snaha po čistotě) a dokonce byli drženi ve sklepeních, aby srst nebyla vystavena světlu.

Roku 1896 byl v Mnichově ustaven Pudelclub, který začal uvědoměle šířit povědomí o plemeni a rozvoj čistokrevného chovu. V této době se chovali pudli jednotné velikosti kolem 40 centimetrů, ale koncem dvacátých let 19. století už byl stanoven ideální typ velkého pudla.

V roce 1936 zaregistroval MKF toto plemeno jako francouzské a pudl se již dělil na velkého, malého a trpasličího. Toy pudlovi byl standard přiznán roce 1984. Kromě pudla velkého, zvaného také někdy královského, s velikostí od 45 cm do 60 centimetrů, jsou dnes v Evropě velikostní standardy pro toy pudla do 28 cm, pro trpasličího do 35, resp. 36 cm, středního (malého) do 45 cm výšky, i když i v odborných kruzích existují výhrady k členění plemene pouze podle velikosti (viz Encyklopedie: Plemena psů, II. díl).

Za vlády nacismu byli pudlové oficiálními kruhy v Německu odmítáni jako neněmečtí psi, a jako takoví neměli na rozdíl od jiných plemen nárok na příděl potravinových lístků (přidělování se týkalo jen čistokrevných psů). Naopak nacisty protežovaný hudební skladatel Richard Wagner paradoxně pudly miloval a vlastnil.

Po II. světové válce získal pudl, a to nejen v Německu, nový, módnější střih, méně náročný na čas i na údržbu, a nic nebránilo jeho masivnějšímu rozšíření. V 60. letech se stal módním doplňkem a jakoby se k jeho škodě zapomnělo na to, že kromě líbivého vzhledu disponuje i mnoha dalšími vlohami včetně těch loveckých.

Vzhled pudla velkého podle standardu

"Velký pudl musí představovat zvětšeného malého pudla a musí také vykazovat jeho typické znaky" (citace z platného standardu z roku 1991). Podle Katrin Behrendové (Pudl: Jak o něj správně pečovat a rozumět mu) není tato formulace správná, protože chybně naznačuje, že pudl velký vznikl až z pudla malého. Přitom původní pudlové bývali statnější konstituce s odpovídající výškou, tedy v rozmezí mezi 50 a 60 centimetry. O velikostech pudlů a psů vůbec se starší literatura zmiňuje pouze termíny jako "malý", "velký" či "obzvláště velký pes". Když byl v roce 1880 ustanoven první historický standard plemene, uváděl výšku až 70 cm a 6 kg váhy. Proti formulaci této části standardu také mluví pravidlo, že šlechtění menších plemen z velkých bývá jednodušší, šlechtění velkých plemen z malých s sebou naopak nese riziko výrazných chyb chovu.

Právě velikost limitovaná dosavadními 60 – 62 centimetry tolerancí téměř zapříčinila zánik chovu pudla velkého u nás. Přitom v USA a v Británii je už dlouho slyšet volání po zvýšení horní hranice ve standardu na max. 71 centimetrů a po pravidlu, že ceny pro šampióny by se nadále neměly udělovat pouze podle velikosti, ale také podle rázu.

Podle zmíněného standardu může být výška pudla velkého v kohoutku 45 až 60 centimetrů s tolerancí 2 centimetry. Bonitační řád Klubu přátel a chovatel pudla určuje kohoutkovou výšku pudla velkého nad 45 cm do 62 cm. Podle tohoto řádu je minimálním věkem pro bonitaci 18 měsíců. Pro zajímavost - toy, trpasličí a malí pudli mají hranici bonitace 15 měsíců.

Stavba těla (i) pudla velkého je harmonická, kvadratická, s trupem delším než výška v kohoutku. Má krátký hřbět a relativně širokou hruď. Hlava je vysoce posazená a hrdě vztyčená, podlouhlá, s okrouhlou čelistí. Úhel mezi čenichem a čelem je nevýrazný, tlama silná. Oči jsou mírně zešikmené a mají jiskrný výraz. Barva očí je černá nebo tmavohnědá (u černých, bílých, stříbrných a aprikot pudlů) nebo temně jantarová (u hnědých). Slechy porostlé dlouhou kadeřavou srstí a dlouhé až ke koutkům tlamy. Tlapky oválné a mezi prsty s plovacími blánami polštářky tvrdé a silné. Ocas šikmo vztyčený.

Pokožka je sametově hebká a v barvě srsti, jen bílí pudlové mají stříbřitou kůži.

Na rozdíl od většiny ostatních plemen se srstí s podsadou, kde pesíky překrývají podsadu a chrání ji před vlhkem, u pudlů naopak podsada překrývá pesíky.

Barva: Ještě v r. 1880 byly uznávány pouze barvy černá, bílá a hnědá. Později došlo i k rozšíření dalších barevných variet, především stříbrných, aprikot a strakatých - buď v černobílé kombinaci(harlekýn) nebo jako černá s pálením. Nově se objevují i červení pudlové.

Povaha

O tom, že je pudl veselý, přítulný, šarmantní a inteligentní, už zde byla zmínka. Pudl je vyloženě rodinný pes. Pokud na něho nemá pán čas, pozornost si nevynucuje a klidně počká. Miluje pohyb a procházky, je rychlý a mrštný.

Mrštnost pudlů spolu s jejich mimořádnou učenlivostí využívali už v minulosti různí jarmareční kejklíři a činí tak i dnešní cirkusoví a varietní umělci. Naučit pudla všelijakým kouskům však není až tak velké umění, protože pudl se učí rád, hodně věcí domýšlí a jiné odpozoruje.

Pudl je živé, společenské zvíře, které jen zřídkakdy člověk zkazí.

Výchova

Pro maximální učenlivost pudla velkého je jeho výchova snadná, různé kousky ochotně a rád předvádí. Od útlého věku je třeba dodržovat zásadu důslednosti. Chovatel nesmí podlehnout jeho přítulnosti a roztomilosti a musí trvat na poslechnutí povelů.

Kromě základních dovedností (čistotnost, slyšet na své jméno, chodit na vodítku u nohy, poslouchat základní povely – "k noze", "sedni", "lehni", "místo", "zůstaň" a "pusť", vystupování z dopravních prostředků pouze na povel) a dodržování striktních zákazů (nežebrat o jídlo, nekrást a nebrat nic od cizích lidí) můžeme pudla snadno naučit dalším kouskům, a to i takovým, které jiná plemena nemohou zvládnout: skok přes tyčku, aportování, výkonnostní sporty, agility nebo flyball. Zpočátku pudl vykonává cviky za pamlsky, později pro vlastní potěšení.

Postup při výchově se neliší od výchovy jiných plemen, i když u pudlů je snazší a rychlejší. To proto, že pudla těší plnit zadané úkoly. Psa je třeba cvičit denně, ale jen tak dlouho, dokud má o cvičení zájem. Nejvhodnější k výcviku je doba před krmením. Kousky, které už pes umí, je třeba často opakovat a za splnění psa chválit. Ústní povely je vhodné doprovázet jednoduchými gesty, což usnadní ovládání psa i na dálku nebo ve stáří, kdy se mu zhorší sluch.

Výtky za neposlechnutí musí následovat bezprostředně, aby pes pochopil souvislost.

Výživa

Jen vyvážená strava v přiměřeném množství zajistí pudlovi dobrou kondici. Musí psa nejen nasytit, ale dodávat jeho tělu všechny potřebné výživné látky. To, že psovité šelmy přežily dlouhá tisíciletí a zdárně se vyvíjely až do dnešních dnů, naznačuje, že se jako divoce žijící šelmy stravovaly odpovídajícím způsobem: nejen masem, ale kostmi a obsahem žaludků i střev ulovených býložravých zvířat. To všechno poskytovalo předchůdcům psa vyváženou stravu včetně potřebných uhlohydrátů, minerálů a vitamínů, a dneším chovatelům představu o tom, jak by měla vypadat strava jejich psů.

Příprava domácí stravy:

Chovatel, který se rozhodne připravovat svému pudlovi stravu doma, musí mít fundované znalosti toho, co a kdy (rozuměno v jaké etapě psova života) psovi podávat a v jakém množství: bílkovin 25 až 50 procent, převážně obsažených v mase, rybách, tvarohu nebo tvarohových sýrech; uhlohydrátů až 45 % (vločky ovesné i pšeničné, rýže, kukuřice, nudle, chleba nebo celozrnné pečivo), 5 % tuků (v mase nebo z rostlinných olejů), a dále minerály, stopové prvky a vitamíny, přidávané do potravy formou potravinových doplňků. Maso pro psy všeobecně a pro pudly velké zvlášť musí být vždy vařené, aby se zabránilo nebezpečí nákaz, libové, nejlépe hovězí, telecí a koňské, rybí (filé bez kostí), divočina a drůbež. Vnitřnosti mohou být odpovídající náhradou za dražší svalovinu, ale obsahují více škodlivin a jsou tedy doporučovány jen jedenkrát týdně. Pozor je třeba dávat na syrová játra a slezinu, protože působí projímavě.

Hotová strava:

Naproti tomu příprava hotové, kupované stravy je jednoduchá, rychlá a navíc výrobce zaručuje vyvážený poměr všeho, co psí strava obsahovat má. Chovatelé kupují buď psí konzervy nebo granulované krmivo. Protože konzervy obsahují více vody, psům zpravidla chutnají – ale chovatel musí investovat více peněz než za suchou a polosuchou potravu a také nároky na prostor během skladování jsou vyšší. Psi, kteří jsou krmeni konzervami, musí dostávat něco pevnějšího na žvýkání: psí žvýkačky, speciální kosti z bůvolí kůže nebo odolné hračky, aby si uchovali zdravé zuby.

Granulovaná strava obsahuje minimum vody a je proto koncentrovanější, energeticky i finančně výhodnější, v nepoškozeném a neotevřeném původním obalu také trvanlivější. Pokud byl pes navyklý na konzervy a s příjmem suchého krmiva má nyní problémy, lze i suché krmivo s předstihem namočit do vody nebo do vývaru, aby mu lépe chutnalo. Hotovou stravu chovatelé kupují pokud možno stále stejné značky a vždy podle toho, v jaké životní fázi se pes nachází. Celou škálu stravy vhodné od štěněčího až po věk seniorský, pro pracující psy, pro kojící feny nebo naopak pro redukční dietu nabízí např. firma PRO PAC se svou řadou kompletních výživ.

Suchá strava musí být vždy doplňována dostatečným množstvím vody, ke které musí mít pes přístup 24 hodin denně. Nesmí být ledová. Je důležité upozornit na mléko, které je nejen pro pudly, ale pro všechny psy, nevhodný nápoj. Nejen voda ale také potrava pro pudla nesmí být ani ledová ani horká.

Doporučené dávky pro pudla velkého jsou v případě suché stravy asi 400 gramů na den, v případě krmení v konzervách až kilogram denně a v režimu domácí stravy 750 až 850 gramů masa a 150 až 250 gramů příkrmu. Co pes nesní do půl hodiny, je třeba odstranit. Pes si navykne dodržovat jistý časový režim v krmení, což se chovateli zúročí v tom, že i vyměšování psa bude probíhat jen během plánovaných vycházek. Navíc na zbytcích potravy nebudou parazitovat mouchy a jídlo nezkysne, takže nebude moci působit psovi střevní nebo zažívací obtíže. Psí misky vymýváme vařící vodou bez mycích prostředků. Nespotřebované konzervy lze uchovávat zásadně v lednici, a to maximálně dva dny.

Strava pro pudly je nekořeněná a nepříliš slaná, aby nebyly nadměrně zatěžovány jejich ledviny a je třeba důsledně zrušit veškeré sladkosti. Ty způsobují kromě negativního vlivu na zuby také nadváhu.

Nadváhu způsobuje člověk a výživa, kterou psovi podává. Nadváha je pak původcem mnoha dalších možných obtíží a chorob, nehledě k tomu, že na obézního pudla velkého není rozhodně hezký pohled.

Pohyb

Minimálním požadavkem na pohyb pudla velkého je denně alespoň dvouhodinová procházka. Na procházce neúnavně aportují. Pohyb a hry mají pudlové velcí rádi i v pokročilém věku. Skokem dokáží zdolávat i vysoké překážky. Zatímco pro středního a malé druhy pudla není problém otevřít dveře z výskoku, pudl velký to dokáže daleko důstojnějším způsobem.

Jednou z nejoblíbenějších činností pudla velkého je vedle aportování i hra s míčkem. Snadno lze pudla naučit skákat přes překážku na všech čtyřech, s trochou trpělivosti to brzy zvládne i po zadních nohách a po čase i po předních.

Pudl velký je vhodný pro aktivní lidi, kteří mu budou věnovat rádi a ochotně svůj čas. Na cvičištích a v kynologických kroužcích se lze pudlům věnovat i po odborné stránce, a navíc se pudl ve skupině učí ještě rychleji – odpozorováním. Výkonnostní sport má tři stupně obtížnosti a pes i chovatel mohou brzy získat diplomy, poháry i sportovní vyznamenání.

Sport zvaný agility (zkouška obratnosti) spočívá ve zvládnutí překážkového parkúru. Obsahuje skok přes překážky, proskočení kruhem, probíhání tyčkového slalomu, přechod přes houpačku z prkna, plížení látkovým tunelem nebo balancování na kládě. Aby pes zvládl trasu bez chyb a navíc v časovém limitu, vyžaduje to nejen souhru mezi oběma partnery (pán běží po dobu závodu vedle něj), ale značnou inteligenci psa a jeho dobrou fyzickou kondici.

Radost z pohybu dává pudl velký najevo i při hře zvané flyball. Je to týmová hra čtyřčlenných psích družstev, kde nezáleží na plemeni ani na velikosti psů. Je třeba na ni trénovat, ale pudl brzy pochopí, co se od něho očekává: po odstartování vyběhne první pes, přeskočí čtyři překážky a u stroje na vrhání míčků, který stojí na konci dráhy, sešlápne příslušný pedál; chytí vržený tenisák a stejnou cestou se vrací do cíle. Pak může startovat další pes z družstva. Dráhu je třeba proběhnout co nejrychleji třikrát za sebou. Pudl má zřetelnou radost ze hry a prožívá při ní napětí stejně jako majitel. Tento sport se k nám dostal z Ameriky přes Británii a severské země a zdá se, že se brzy dočká masové obliby zejména u pudlů.

Péče

Péče o pudla se liší od péče o jiná plemena zásadně v jednom bodě, a tov péči o srst. Jak už bylo výše zmíněno, srst pudla je odlišná od srsti jiných plemen, takže nutně je jiná i péče o ni. V zásadě spočívá princip péče o srst pudla v tom, že srst původně spirálovitá, příp. zkadeřená, se česáním zvlní a začne odstávat od těla.

O srst je třeba pečovat nejen kvůli vzhledu psa, ale také pro zdraví pudla. Je třeba mít čas a trpělivost na každodenní úpravu srsti, a každých 6 týdnů vydat peníze na sestřih.

První sestřih pudla (tzv. baby střih) zajistí zpravidla už chovatel, od kterého je štěně koupeno. Vyholená je srst na nose a lících, kolem očí, až na malou bradku na čenichu. Vystříhaná je kvůli hygieně i srst pod ocasem. Zbytek těla se štěňatům neupravuje, aby je srst udržovala v teple. Pes si musí na stříhání zvyknout od raného věku.

Zatímco stříhání je nutné provádět jednou za šest týdnů, a to většinou u odborníků, česání a kartáčování je třeba věnovat denní péči. Chovatel má pro ten účel zpravidla vyčleněn stabilní stolek na světlém místě, na kterém je položena neklouzavá podložka. Pro česání se používají kartáče a hřebeny. Kartáče s gumovým polštářem mají na dlouhou srst kovové jehly, na krátkou srst je vhodný malý kartáč s hustými ohnutými jehlami. Kovové hřebeny musí mít zuby dvojí hustoty, u pudla velkého dlouhé minimálně 4 centimetry. Nejprve se kartáčuje, potom češe. Nejlepší technika jsou krátké tahy kartáčem tak, aby se srst postavila. Česání se provádí po i proti srsti, nejprve hřebenem s řídkými a potom s hustšími zuby, dokud není srst hladká a hedvábná. Každé místo jeden den zanedbané bude druhý den pro psa při rozčesávání utrpením. Nedostatečně udržovaná srst nenávratně zfilcovatí.

Štěňata nemají ještě tak hustou srst, jaká je čeká v dospělosti a česání je třeba provádět jen po povrchu. Pes musí při česání podle povelů sedět a stát.

Mezi další kosmetické pomůcky patří výkonný fén, nůžky s oblými špičkami a holicí strojek se dvěma výměnnými hlavami – dva a tři milimetry. Pro stříhání pudla je však třeba absolvovat alespoň přípravný kurs stříhání.

Střihy pro výstavy jsou pevně dané. Při klasickém (lvím) sestřihu je vystříhána srst na zadní části těla až k žebrům a dále dolní a horní partie mordy od spodního víčka oka, líce, přední a zadní končetiny (s výjimkou manžet nebo kruhů a libovolných motivů na zadní části), a také ocas, na kterém se ponechává oválná nebo kulatá bambulka. Ostrstění na předních nohách, které může tvořit tzv. kalhoty, je dovoleno. Knír je předepsán pro všechna zvířata.

Při moderním střihu se ponechává osrstění na všech čtyřech nohách s dodržením těchto směrnic: stříhají se dolní části předních končetin, a sice od drápků do výšky prvního prstu, stejně jako spodní část zadních končetin ve stejné výšce jako u předních. Je dovoleno vystříhat strojkem pouze srst na prstech. Hlava a ocas se stříhají podle předpisů pro klasických střih, u moderního střihu se výjimečně ponechává nejvýše 1 centimetr dlouhá srst na spodní čelisti, která musí být zastřižena rovnoběžně s dolní linií tlamy (tzv. kozí brada se netoleruje)a povoluje se vynechání mabulky na ocase (což se však částečně projeví v hodnocení "za úpravu srsti"). Zkracuje se srst na zádech, aby se vytvořila vrstva minimálně centimetr vysoká. Na žebrech a na přechodu těla a končetin se srst postupně prodlužuje. Srst na hlavě se rovnoměrně sestřihuje do čepičky. Postupně se sestříhá srst v zátylku, aby směrem dolů vytvořila mírně kónickou linii. Srst nahoře u uší se zkrátí nanejvýš do třetiny délky lalůčku. Dolní část ucha musí zůstat osrstěná, srst se postupně prodlužuje a tvoří jakési třásně. Ty se mohou na spodním okraji zastřihnout na jednotnou délku. Zastřihává se také srst na končetinách, aby ve formě kalhot tvořila přechod k vystříhaným tlapkám. Délka zastřihnuté srsti se směrem nahoru prodlužuje, u pudlů velkých až na 7 centimetrů.

Anglický střih je modifikací klasického střihu, kdy se na zadních končetinách a bedrech modelují různé motivy - např. kruhy nebo manžety a na hlavě se ponechává chochol, který ale není povinný. Pro tento střih není předepsaný knír.

Střih podle standardu, lhostejno jaký, nesmí nijak ovlivnit hodnocení na výstavách; všichni psi jedné třídy jsou posuzováni společně.

Ve 20. letech 20. století býval módou i střih zvaný karakul. Název vznikl podle karakulské ovce, což je druh, z jehož nenarozených jehňátek se vyráběla kožešina zvaná perzián. Byl to sportovní sestřih krátký na hřbetě a dlouhý na nohou. Pro výstavy dnes není uznaným střihem.

Koupání je nutné před každou návštěvou holiče, protože pouze na dobře umyté a vysušené srsti střih sedí. Štěňata do pěti měsíců se koupají jen výjimečně. Ke koupání se používá speciální šampón pro psy, který vrací pokožce tuk.

Další péče o pudla je obdobná jako u jiných plemen. Pro péči o chrupjsou vhodné krom zdravé výživy také žvýkací kosti z buvolí kůže (jako prevence vzniku zubního kamene) a lze také zuby čistit speciálním kartáčkem a psí zubní pastou, nebo alespoň zuby psovi otírat vlhkým hadříkem. Péče o tlapky – suché a popraskané polštářky se natírají vazelínou hlavně za horkých dnů, kdy tlapky trpí horkem sálajícím z betonových, kamenných a asfaltových povrchů, nebo naopak když mohou popraskat mrazem a působením posypových solí.

Péče o oči nevyžaduje zvláštní postupy. Případné ospalky se odstraňují suchým papírovým kapesníčkem a v případě, že se sekretu tvoří víc, svěřuje se pes péči veterináře.

Péče o uši je náročnější stejně jako u každého plemene, které má uši dlouhé. Ucho je třeba obrátit a špínu odstranit vlhkým hadříkem. Jednou za dva týdny je vhodné kápnout psovi do ušní mušle několik kapek ušního olejíčku, který rozpustí ušní maz a nečistoty. Ten se pak vytře papírovým kapesníčkem stočeným do kornoutku, nikdy ne vatovou tyčinkou.

Zdraví

Štěně velkého pudla musí strávit u matky delší čas než ostatní pudlové. V osmi týdnech působí štěně stále ještě neohrabaně, kdežto střední pudl je v tomto věku už relativně vyspělý. Jeho činorodost ho spolupomáhá udržovat v dobré fyzické i psychické kondici do konce života. Dobrá péče a láska chovatele zajistí pudlovi velkému deset až patnáct plnohodnotných let života.

Příznakem choroby pudla velkého může být ztráta jiskry z oka, srst bez lesku i mimo období línání, lupy, strupy a mnoho dalších známek, kterých by si měl chovatel všímat.

Tak např. příznakem chyby ve výživě může být obezita, srst bez lesku, lupy a lámavost srsti, světlá barva dásní (při chudokrevnosti). Cukrovku může signalizovat velká žízeň. Zápach z tlamy buď nedostatek tvrdé stravy nebo zkažené zuby, zánět dásní nebo žaludeční či střevní problém; unavené oči bez obvyklého živého výrazu značí bolestivé stavy; zapáchající uši znamenají zánět; kulhání pak buď drobné prasklinky, cizí těleso mezi prsty nebo bolest z přerostlých drápků, v horším případě to může být příznak dysplazie. Dysplazie kyčlí je bolestivý stav, který vede k deformaci a degeneraci kloubu. Právě u pudla velkého toto onemocnění hrozí více (ostatně jako u všech větších plemen). Dysplazie kyčelního kloubu je dědičné onemocnění a postižení psi jsou vyřazeni z chovu.

Každá změna v chování by měla být konzultována s veterinářem – i fakt, že pes nežere, hodně spí nebo nemá chuť ke hře může znamenat vážný zdravotní problém.

Běžnými návštěvami veterináře, očkováním a odčervováním v doporučených termínech jsou pudlovi velkému zajištěny základní podmínky proti nejběžnějším onemocněním. Pokud jsou psovi předepsány léky, je na zodpovědnosti majitele, aby je psovi dokázal včas a v potřebném množství podat.

Využití

Pudl velký je vynikající hlídač a díky své vysoké postavě budí respekt úspěšněji než jeho menší kolegové. Snadno se dá vycvičit ve psa obranáře a v průvodce. Má vynikající čich, ale jako služební plemeno není příliš vhodný kvůli náročnosti i té nejzákladnější péče o srst. Přestože byl původně využíván jako lovec, paradoxně je dnes na pudla velkého pohlíženo jako na společenské plemeno, vhodné maximálně pro reprezentaci – a to "díky" těm nejmenším plemenům pudla, trpasličímu a toy pudlovi. Ti byli svého času zneužíváni pouze pro reprezentaci svých pánů a paniček, kteří jim barvili srst i drápky nepřirozenými barvami a srst stříhali do bizarních tvarů. Pro svou věrnost, inteligenci, příchylnost ale i krásu a eleganci býval a dosud je využíván jako cirkusový umělec, což zřejmě pudlovi velkému na prestiži také nepřidalo.

Dnes je pudl velký ceněn jako ideální pes vhodný k výcviku a využití jako slepecký (vodicí), asistenční, signální a terapeutický pes pro canisterapii spolu s labradory retrívry. Pudl velký se osvědčuje při péči a pomoci nevidomým, slabozrakým a jinak handicapovaným dospělým, seniorům i dětem.

Pudl velký je ideálním psem do rodiny, přátelský, věrný, inteligentní. I když může dobře hlídat, na rozdíl od svých menších a nervóznějších variet málo štěká.